TOP REFERENCE

Bratislava - katedrála sv. Martina

Bratislava, katedrála sv. Martina – montáž sedmi nových zvonů o hmotnostech 75 kg – 2513 kg

Dodali jsme technické vybavení a provedli vyzdvižení a montáž 7 nových zvonů a realizovali opravu vybavení stávajícího zvonu Vederín.

Úvod » Zajímavosti » Zvon jako hudební nástroj

 Zvon jako hudební nástroj

 

Zvon

Jde o hudební a zvukový nástroj specifického druhu. Úroveň zvukových vlastností zvonu závisí na dvou veličinách: a) na struktuře jeho tónů, b) na plnosti jejich vyznívání. Zvuk zvonu tvoří směs velkého množství tónů (kolem 70, u některých velkých zvonů kolem 100 i více), které jsou ovšem ve své výraznosti a tím i podílu na tvorbě výsledného efektu různě významné. Tento soubor tónů si můžeme rozdělit do dvou hierarchicky odlišných rovin. Předně je tu základní určující řada tónů, pohybujících se v podstatě v rozsahu dvou oktáv. Její střed tvoří tzv. úderový tón. Je to hlavní, melodii zvonu určující a pro zvon tudíž charakteristický tón. Jeho nejvýznamnějším protějškem, je spodní oktáva, která svou silou, trváním i zvláštním zabarvením vtiskuje zvonovému zvuku podstatnou část jeho charakteru. Hned za ní následují prima, tercie kvinta a horní oktáva, které musí být k základnímu tónu v harmonii.

Další velkou skupinu tvoří tóny mixturové, které vznikají dalším dělením frekvencí základních tónů. Obecně platí - čím větší zvon, tím větší množství mixturových tónů. Ve své síle a trvání mají sice sestupnou tendenci, ovšem svojí polohou a charakterem významně dovršují výsledný efekt. Z mixturových tónů se běžně vyskytují: decima, duodecima a tzv. superoktáva, k nim se často přiřazují i nóna a undecima. Pro souhrnný účin zúčastněných tónů je podstatná harmoničnost jejich vztahu a to nejen z hlediska jejich intervalové polohy, nýbrž i jejich intenzity, trvání a zabarvení.

Z toho, co bylo schematicky naznačeno vyplývá, že námi vnímaný zvuk zvonu je ve své podstatě složitý jev, na jehož formování a výsledném charakteru se podílí množství činitelů, proměnlivých ve svých hodnotách i vzájemných vztazích. U každého zvonu lze provést zvukovou analýzu, kde je pomocí speciálních ladiček souhrnný subjektivní vjem nahrazen detailním objektivním zobrazením jednotlivých tónů. Tento zvukový obrazec se potom stává základním faktorem pro posuzování kvality zvonu.


Používání zvonových souborů – zvonoher

Hlavním rozdílem mezi zvony a jinými hudebními nástroji je fakt, že vedlejší parciální tóny, které u ostatních nástrojů dotvářejí pouze jejich barvu, vyznívají u zvonu s téměř stejnou intenzitou, jako hlavní tón. To má za následek, že místo jednoho tónu vnímáme celý akord. Je logické, že při rychlém střídání akordického hraní, jaké se při hře na zvonohru často používá, vznikne velké množství přeznívajících alikvotních tónů, které se mohou laickému uchu zdát jako „falešné“. Zvlášť markantně se tento jev projeví při interpretaci durových skladeb, neboť zvon je konstruován v mollovém tónorodu a ke každé durové tercii, kterou hráč zahraje, bude současně vyznívat (kromě dalších tónů) i tercie malá.

Z uvedeného je zřejmé, že zvonohry mají svůj specifický zvuk a trvá určitou dobu, než si na ně lidské ucho zvykne a naučí se je poslouchat. I když v českých zemích je vyhrávání zvonoher věcí spíše vyjímečnou, v některých zemích (např. Belgie, Francie, Holandsko…) jsou karilonérské koncerty velmi vyhledávanou kulturní zábavou.

Mgr. Petr Janda